Divadelní kroužek

TJ Sokol v Mysločovicích navázal brzy po založení na již bohatou tradici, kterou budovali už léta předtím zanícení kulturní pracovníci – František Kučera a Štěpán Dřímal. Byli to také první obětaví a velmi dobří režiséři. Hrávali ještě v bývalém hostinci „U Doležalů“ či v divadle v přírodě – v Háji. Byly to např. hry Kráska ze Šumavy, Falešná kočička, ale i Jánošík, Soucit…

Po založení TJ sehráli v novém sále celkem 17 divadelních her. Okupace zastavila na 5 let veškerý kulturní život v obci.

Nová éra divadelního kroužku TJ Sokol začala proto až po osvobození v r. 1945. Byly to děti Sokola, které samy prolezly půdy a vybraly hru Dobrý voják Kašpárek, začaly s nácvikem v zahradách a na dvorcích a potom ji pod vedením Štěpána Dřímala, Jana Schwarze a Antonína Mrlíka st. uvedly koncem války „na černo“ v průjezdu u Mrlíků, po osvobození na sále.

Pak se hrálo každoročně, někdy i dvě či tři hry. Pod vedením Štěpána Dřímala, dále hlavně Františka Šestáka, Antonína Šestáka st. i Květoslava Pavlíka byly na repertoáru tyto inscenace: Lojzička, Z českých mlýnů, Divotvorný klobouk, Paličova dcera, Lucerna, Lhář, Sluha dvou pánů, Oblaka, Perly panny Serafinky, v novém nastudování Soucit, Mamzelle Nitouche, Kristýna, Naši furianti, Nikdy, Svatba sňatkového podvodníka, Loupežník, Sněhová královna, Sebevraždy na jaře zakázány a  řada estrád a akademií. Na některých posledních pomáhala režírovat už i Ludmila Schwarzová.

Soucit – S. Tůma – na snímku: Eva Schwarzová, Ladislav Vojáček, Drahomíra Dřímalová- Holotíková, Antonín Mrlík, Ludmila Schwarzová, Mojmír Dlabaja

Operety po hudební stránce vedl velmi obětavě a pečlivě řídící učitel Vladislav Dlabaja, vydatně pomáhala i kapela Bohumila Dovrtěla. S mnoha představeními se zajíždělo „na štace“ do blízkých i vzdálených obcí. Režiséři i někteří herci se zúčastňovali mnoha divadelních školení, které pořádalo OKS. Jedna členka absolvovala i roční školu.

V letech 1963-1964 se stal divadelní kroužek špičkou v kategorii vesnických souborů v okrese uvedením hry Karla Čapka „Loupežník“. Výborná byla spolupráce s profesorem, hercem Zdeňkem Vaškem z Divadla pracujících v Gottwaldově, kterého nám za dobrou práci přidělilo OKS. Dbal nejen na čistotu projevu, naučil nás práci s textem, dělal aranžmá – navíc byl i výborný kamarád. Zde je třeba se zmínit o obětavé  pomoci ředitele školy Bohuslava Halouzky, který v nočních hodinách odvážel po zkoušce /neboť na Gottwaldov už nejel autobus/ Zdenka Vaška vlastním autem domů. Zkoušívali jsme vždy až ve večerních a pozdně večerních hodinách, jinak to nebylo možné. I tak nám směnnost některých členů bránila v rychlejším nácviku hry.

První místo získal kroužek i uvedením hry Sněhová královna v r. 1965. Od té doby jsme však byli nuceni pro chátrající stav sálu zkoušet např. v bytech některých členů kroužku, v kanceláři MNV, JZD, v klubovně SSM, ale i v hale školy. Na jeviště jsme přenášeli hru až v konečných fázích, a to jsme pak na sále doslova „mrzli“, otápění už nebylo možné. Přesto výsledky v kroužku byly velmi dobré.

V r. 1967 jsme byli opět v čele vesnických souborů v okrese. Hrajeme hru O veselém hrobaři. Vedení má Ludmila Schwarzová i po celých dalších deset let. Herecký soubor je velmi mladý. Jen se scénou pomáhají znovu Antonín Mrlík, František Šesták, Ladislav Vojáček a Mojmír Dlabaja.

V dalších letech hrajeme Volám Tě, Theropi, Hloupé království, Staré pověsti české, Dítě a Starší syn. To už pomáhá kroužku obětavě Alois Lhotský, později František Houdek, herec Divadla pracujících v Gottwaldově. Obětavě a nezištně dovede vyrobit každou rekvizitu František Stoklásek, poradí si i s nedostačující technikou. Pomáhá nám i p. Výmola a správkyně OB pí. Výmolová. Při úpravách jeviště je vždy po ruce Antonín Mrlík, František Dřímal, Bohuslav Fryštacký a vlastně všichni herci.

V r. 1975 byla uvedena hra Starší syn – velký úspěch - dostali jsme se poprvé na krajský divadelní festival do Spytihněvi, odkud si opět odvážíme ceny a diplomy. Ocenění za výborné herecké výkony sklízejí Jaroslav Stoklásek a Antonín Šesták.

V r. 1977 pro naprosto nevyhovující sál hrajeme v malé klubovně TJ za vedení Františka Houdka hru Báječní milenci potřebují čas. Sklízíme úspěchy u diváků za představení nejen na místě, ale i na krajském divadelním festivalu ve Hvozdné. Experiment – hrát bez nápovědy uprostřed diváků se podařil, ale práce kroužku končí. Malá klubovna nepřinesla finanční efekt, nákladné je i otápění.

V závěru je třeba upřímně poděkovat všem nadšeným mysločovickým ochotníkům – nelze zde všechny vyjmenovávat, snad až určitě v chystané kronice – všem z okolí, kdo kdy s námi hráli: Lubomír Gaja a Milan Hudec z Míškovic, Ludmila Šidlíková a Josef Charvát z Lechotic a František Pálka ze Sazovic. Je třeba ocenit pěkný  vztah profesionálních herců, kteří nám pomáhali zvedat laťku vždy výš a výš.

Nesmíme ale zapomenout na obětavého maskéra Mirka Žáka s ženou Hedvikou, na obětavého herce a technika Zdenka Stokláska, na pokladníka Karla Dřímala. Touto cestou bychom rádi poděkovali nápovědám, v posledních letech hlavně Marušce Šicové.

Divadelní kroužek po celá léta pomáhal při všech kulturních a politických akcích v obci, někteří pomáhají dosud. Máme bohatý fotografický i jiný dokumentační materiál, máme mnoho dopisů autorů některých her, vlastníme hodně diplomů a čestných uznání. O zážitcích při nácviku by se dala napsat kniha. Publikovaných článků máme také pěknou hromádku. Naši členové dnes pomáhají obci jednotlivě, mají na divadlo plno vzpomínek a myslím si, že úplně za ním tečku neudělali